Vakuová láhev je uzavřená nádoba, která izoluje výměnu plynu přes vakuovou mezivrstvu mezi dvěma vrstvami stěn. Primárně se používá pro udržování teploty nebo bakteriální izolaci a běžně se vyskytuje v izolovaných spotřebičích a kosmetických obalech. Jeho jádrová struktura zahrnuje vakuově-utěsněnou mezivrstvu; některé produkty používají stříbření ke zlepšení izolace a snížení vedení tepla, konvekce a záření. Podle použití je lze rozdělit do dvou kategorií: izolované lahve a kosmetické skladovací lahve. První využívá vakuum k zabránění tepelným ztrátám, zatímco druhý používá pístový systém k udržení vakuového stavu obsahu, což zabraňuje oxidaci a kontaminaci.
Tato technologie pochází z-dvoustěnné skleněné Dewarovy baňky, kterou v roce 1892 vynalezl britský fyzik James Dewar a která se původně používala pro výzkum laboratorního zkapalňování plynů. V roce 1902 Německo vylepšilo materiál vnějšího pláště, což vedlo ke komercializaci a jeho postupnému vstupu do každodenního života. Od 20. století se vakuová technologie rozšířila i do oblasti kosmetiky a vyvinula utěsněné nádoby s pružinovými-pístovými strukturami, které využívají k vytlačení obsahu atmosférický tlak. Ve 21. století se věda o materiálech a výrobní procesy nadále rozvíjely, například používáním antibakteriálních polymerů ke zlepšení těsnění a optimalizaci uživatelské zkušenosti prostřednictvím strukturálních inovací.
